Česká republika je zemí s vysoce rozvinutým chemickým průmyslem, který je prakticky jediným výrobcem a spotřebitelem vodíku. Doposud převládaly výrobní metody parciální oxidace (POX) těžkých ropných frakcí, parní metanové reformování (SMR) a elektrolýza. V jiných zemích se o rozvoji zelených vodíkových technologií uvažuje především v lince výroby vodíku ze solární a větrné energie. Česká republika se nachází ve středu Evropy, s méně hodinami slunečního svitu a menší intenzitou větru než v přímořských a jižních zemích, takže výroba zeleného vodíku v zemi nemá spojence.

Odvětví dopravy je hlavním přispěvatelem k emisím skleníkových plynů a je jedním z mála odvětví, kde tyto emise rostou. Vodíkové technologie umožňují nahradit naftu a benzín i tam, kde je použití elektromobilů velmi obtížné, jako jsou například kamiony na dlouhé vzdálenosti. Vzhledem k různým daním a poplatkům, které se v současnosti uplatňují na fosilní paliva v dopravě, je možné dosáhnout cenové parity mezi nízkouhlíkovým vodíkem a naftou při vyšší ceně vodíku než u zemního plynu. Největší překážkou rychlého nasazení vodíku v dopravě jsou vysoké náklady na vozidla s palivovými články a nedostatek infrastruktury, kterou bude nutné vybudovat znovu.

Využití vodíku v dopravě předpokládá zcela zásadní snížení znečišťujících emisí z výfukových plynů, protože produkty tohoto procesu jsou v podstatě voda (u palivových článků) a z hlediska spalování vzniká minimum sekundárních škodlivin, především oxidy dusíku. Mobilita je hlavním zdrojem emisí skleníkových plynů a segmentem, ve kterém emise skleníkových plynů v současnosti rostou. Použití nízkouhlíkového vodíku jako paliva pro automobily je jedním ze způsobů, jak tyto emise eliminovat.

Použití alternativních paliv včetně vodíku nám umožňuje eliminovat některé z těchto dodatečných nákladů a díky tomu máme možnost dosáhnout srovnatelných provozních nákladů mezi vodíkem a naftou za cenu kolem 4 eur za kilogram, což je daleko z hlediska vodíku lepší než cena potřebná k nahrazení zemního plynu.